...nuda nebo nutnost

Jak ubíhá den za dnem v našem životě, začíná se mnohým z nás pomalu ale jistě ozývat naše svědomí. Podvědomě toužíme být výjimeční nebo vykonat něco velkého či skvělého. Chceme udělat něco, něco vybudovat, abychom si zasloužili respekt našeho okolí, naší rodiny i přátel, ale také sebeúctu.

Ať už studujeme nebo pracujeme, vyvstávají nám v mysli otázky: „Proč to dělám? Jaký to má smysl? Komu tím pomůžu? Co po mně zůstane? Jak vlastně přispívám společnosti?“ Často také mávneme nad podobnými nutkáními rukou a řekneme si: „Dnes je mi dobře, to počká.“

Ono vytvořit něco výjimečného a osobitého chce také nějaké úsilí, plánování a přemýšlení. Není to jednoduché, takže se v naší hlavě pere nutkání zanechat po sobě hodnotný odkaz a strach z toho, že to bude náročná cesta.

Jedno je jisté. Čím nám přibývá dnů, tím je ono nutkání silnější. Můžeme ho utlumit a soustředit se na vydělávání peněz a vychovávání rodiny, ale onen pocit nenaplnění se hromadí a dává našemu mozku signál, že naše podvědomí není spokojené.

Co je to vlastně životní poslání? Jak ho cítím já, je to využití našeho jedinečného talentu pro službu ostatním tak, že z toho má prospěch široké okolí. Když se zamyslíme nad otázkami: „Jak chci, aby si mě lidé pamatovali? Co chci, aby se o mně říkalo? Kvůli čemu na mě budou moje děti pyšné? Jaký hodnotný odkaz zanechám další generaci?“ Hledání životního poslání je jako hledání smyslu svého bytí. „Co se změnilo díky mně na tomto světě?“

Věřím, že je mnohdy těžké začít jen tak hledat, co by to mohlo být. Člověk jen podvědomě cítí, že chce, ale vědomě si najednou vybrat je velice těžké. Podívejme se na to z dalšího pohledu: Tak jako tak tvoříme svůj odkaz svým každodenním chováním a rozhodnutími. Občas bych doporučil převzít od autopilota otěže a trochu se usměrnit, vědomě dát svému konání směr.

Co tedy hledat a usměrňovat jako první? Začal bych od dvou klíčových otázek: „Co mě moc baví, co miluju? Co mi jde, na co mám talent?“ Dává to absolutní smysl. Už jste slyšeli, aby byl někdo úspěšný v životě, pokud se věnoval něčemu, co neměl rád nebo pro to neměl vlohy? Když děláte věci s láskou a baví vás, často vám i jdou, protože máte pro ně přirozený talent. Hledejte tedy, které aktivity, které děláte i neděláte, odpovídají vašim zájmům i vlohám.

Jako druhou skupinku otázek bych viděl následující dvě: „Kdo by z mých aktivit měl prospěch? Komu tím pomohu nebo posloužím? Kdo by chtěl to, co dělám?“ Když existují potřeby, které můžete svými aktivitami uspokojovat, stává se vaše činnost smysluplnou. Druhá spojená otázka je: „Kdo mě za to zaplatí?“ Ale pokud děláme něco dobře a rádi a navíc uspokojujeme něčí potřebu, můžeme za to dostat i zaplaceno.

Třetí skupinka otázek může ověřovat, jestli to je opravdu ono. Jestli to je to, co moc chceme v životě dělat nebo budovat. „Jsem s tím opravdu spokojen a šťastný? Pomáhám tím nějak světu nebo svému okolí? Co mi to dává? Jak si to užívám?“ Je dobré neustále sledovat svůj dobrý pocit, jestli nemizí a jestli se nám do mysli nevkrádají další podněty a přání. Měníme se a naše záměry s námi…

Chápu, že pro hodně lidí je takové přemýšlení samo o sobě náročné nebo nudné nebo odstrašující svojí náročností. Já jsem ale přesvědčen, že pro uspokojující život (určitě pro ten můj) je hledání životního poslání a smyslu nutností. Jak se díváte na hledání životního poslání vy?

Květoslav Nezveda | 24. dubna 2010