Jako vysokoškolák pozoruji kolem sebe zajímavý trend, který mě nutí se zamyslet nad svojí budoucností ve vztahu ke své rodině. Příliš často se soustředíme na kariéru a budoucí zaměstnání, dokončení studií a plánujeme skoro všechno (zejména, pokud studujete management) a jako bychom se zveličením počítali s tím, že AŽ dostudujeme, AŽ budeme mít dobrou práci, AŽ se prostě něco stane, tak budeme spokojení a najednou budeme mít i milovaného partnera a děti (pokud je chceme) atd. Naše mysl na vysoké škole často nevidí dál, než ke státnicím.

Proč se nad tímto zamýšlet ke vztahu k dětem? Trend u lidí s vysokoškolským vzděláním je mít děti co nejpozději, až mají vybudovanou nějakou kariéru, což je vzhledem k financím často důležité. Lidé, kteří kolem dvacítky začínají pracovat a osamostatní se, mají tendence zakládat rodinu dříve, je to něco jako logický krok. Když to subjektivně odhadnu na dnešní dobu, tak řekněme, že člověk po střední s 5 lety praxe má již slušný příjem a rodinu si může dovolit, pokud ji chce – je mu tak 25. Když vysokoškolák dokončí školu (bez přerušování) a pak chce aspoň 3 roky praxe, než začne uvažovat o rodině, je mu nejméně 28. Pokud jsou úspěšní v kariéře, pak se žení a vdávají až po třicítce a děti odkládají „až bude správný čas“. Vyhrává kariéra, cestování a chuť se „chvíli ještě nevázat.“

Teď přichází ke slovu „chladný kalkul“, jak by řekl jeden kamarád. Jestliže mi bude jako novopečenému otci dejme tomu 35 let, budou moje první dítě dospívat, když mi bude 53 a pokud bude trend osamostatňování se čím dál v pozdějším věku pokračovat, a ono budou „opouštět hnízdo“, když mu bude těch 27 let, pak mně bude 62 let. A to se bavím o prvním dítěti, co když budou 3 nebo 4?

Nevím, jak budu v tom věku vitální, jak mi bude sloužit zdraví a jak budu schopen rozumět svým dětem vzhledem k rychlosti vývoje společnosti a technologií. Jedno ale vím jistě. Chci tu být pro ně, když budou nejvíce potřebovat, ať už jako malé, nebo jako dospělé. Ať už budou zakládat podniky, rodiny nebo se pouštět do různých životních dobrodružství, chci tu být pro ně plný sil a elánu je podpořit. Bylo by pro mě nesmírně smutné, abych si nemohl vesele hrát se svými malými dětmi v parku, protože mě chytne houser nebo křeč, kdykoli se prudčeji pohnu.

Častá reakce na takové myšlenky je: „Na to mám dost času! Ještě si zajedu do Afriky na slony, do Austrálie na žraloky, pak do Himálají slézt Everest a dokončit to cestou kolem světa na plachetnici.“ A kde že jsme to byli? Aha, ty děti…

Toto zamyšlení má provokovat, nikoli vystrašit, že hned musíte letět si sehnat partnera a mít dítě, ale spíš se zamyslet, nakolik je tato část života pro vás důležitá. Pokud důležitá je, věřte, že není ani tak moc důležité, jestli si naplánujete první dovolenou v Jugoslávii a první dítě na ten a ten rok, ale spíše to, jestli jste na to psychicky a materiálně připraveni už dnes.

Na závěr podotýkám, že mým prarodičům je daleko přes 80 a jsou svěží a podnikaví. Podle nich vím, že šedesátka není věk. Podle mého ale však už ne tak super na výchovu ratolestí… A pro mě je výchova nové generace odkazem a posláním velké důležitosti. A co pro vás?

Květoslav Nezveda | 14. prosince 2009