Myslím si, že každý z nás má v sobě vnitřní hlas nebo cit pro to, co je správné. Často mi zní v uších i mnou často vyřčená rada: „Udělej, co považuješ za správné.“ Zní to jednoduše a logicky. Ovšem jak náročné to je se podle ní skutečně zachovat, to je jiná…

Poslední dobou jsem pozoroval nejen na sobě, jak těžké je najít odvahu i v běžných každodenních situacích, natož pak někdy, kdy opravdu jde o něco důležitého. Co se vlastně s námi děje, když se vytrácí schopnost jednat vyrovnaně a odvážně?

Zpravidla za to může ta potvůrka mozek (jak jinak) s přirozenou tendencí si věci zjednodušovat a nepříjemné obcházet nebo oddalovat. Nejistota, strach, pochybnosti nám rozkládají naši odhodlání udělat třeba něco, na co se chystáme už dlouho a sbíráme odvahu. A co udělá náš „drahý šedý přítel“? Začne se nás ptát: Co když…? Co když se znelíbíš okolí? Co když tě za to nebudou mít rádi? Co když nebudou souhlasit? Co když se zesměšníš? Co když zklameš? Co když budeš odmítnut/a? Co když to uděláš a pak zjistíš, že to vlastně nechceš? Co když nejsi dost dobrý/á? Co když je pozdě? Co když zase…? Vymyslí si na nás i 100 důvodů, abychom neriskovali a udělali to snadnější a méně „bolestivé“ nebo nepříjemné.

Není to povědomě známé?

Boj v naší hlavě mezi tím, co je snadné a co je správné probíhá snad každý den. Přemýšlel jsem, co jsou hlavní faktory, které ovlivňují takové rozhodování.

Určitě sem patří sebevědomí vycházející ze sebepoznání. Když víme, kdo jsme, pro co máme talent, co umíme, za co si sami sebe vážíme, proč nás mají rádi ostatní, co máme rádi my a co milujeme, lépe se pak cítíme, protože nám to dává alespoň nějakou jistotu, nějakou kotvu.

Sebepoznání nám opravdu zvýší pocit vyrovnanosti v situacích, kdy jdeme do rizika nebo nejistoty. Jsme dopředu připraveni na variantu, že se něco nemusí povést, že děláme chyby a že je OK, když s námi třeba ostatní nesouhlasí. Všichni přece nechceme totéž. Vědomí, že pokud se něco nepovede, neznamená to, že jsem špatný, je do jisté míry osvobozující. Poučím se a napravím to příště. Ale proč by se to vlastně nemělo povést? :)

Dalším důležitým faktorem je to, jak moc něco chceme. Když se s někým bavím o jeho/jejích snech nebo cílech, často se ptám: „Jak moc to chceš? Co jsi ochotný/á pro to obětovat?“ Pokud se v jejich očích zableskne a vypráví mi o tom s nefalšovaným zápalem, vím, že to půjde. Ambrose Redmoon říká: „Odvaha není nepřítomnost strachu, jen zjištění, že něco je pro nás důležitější než strach.“ Když něco moc chceme, najdeme i odvahu a sílu to udělat.

Odvaha dělat správné věci mi v každodenním životě má dávat pocit smysluplnosti a sebeúcty. Věřím, že i jen špetka odvahy může ve správný okamžik přinést výjimečný pocit triumfu.

Mějte odvahu být směle sebou samými, dělat věci správné a říct si o to, co chcete.

Květoslav Nezveda | 23. dubna 2010